Cena života

                                                          

Byl to ten nejhorší den v jejím životě. 13. červenec roku 1861. Nikdy nezapomene na chvíli, kdy jí starý majordomus Gregor přinesl ten dopis na stříbrném tácku. Ovázaný byl černou stuhou a nesl větu: S lítostí jsme nuceni Vám oznámit, že Johny Longwood zahynul dne s v brzkých ranních hodinách při ztroskotání lodi Victoria. V tom souvětí se hroutil celý její život. Johny Longwood, muž, kterého si měla za měsíc brát. Jediný muž jejího života, kterého milovala a kterého skutečně chtěla milovat. Proč musí být život tak krutý? Proč se to muselo stát zrovna jim dvěma?
Theadora si povzdechla a usadila se pohodlněji na kamenné lavičce v tichu zahrady. Všude kolem se tyčily husté stromky pečlivě sestříhané do rozličných tvarů. Začínalo se smrákat a navíc drobně krápalo. Nevadilo jí to. Měla pocit, že počasí má stejnou náladu, jako ona. Měla se vdávat. Už jen necelý měsíc to mohlo trvat a byla by neskonale šťastná po boku toho muže. Poprvé ho spatřila, když jí bylo pět let. Jejich otcové se seznámili skrze nějakou obchodní záležitost a brzy se začali navštěvovat i s manželkami a s dětmi. Když u nich byl Johny poprvé, byl to jedenáctiletý vytáhlý mladík samá ruka a noha. Černé vlasy mu rozcuchaně trčely do všech stran a nos měl posetý pihami. Vůbec se Theadoře nelíbil, ale uměl krásně jezdit na koni, rychle šplhat do koruny stromů a taky uměl chytit pstruha v jejich potoce jen tak do ruky. Rychle se spolu skamarádili a pak už neudělal jeden bez druhého krok. Těšili se na sebe, až zase přijede Johny s otcem na návštěvu, nebo až Theadora dorazí k nim.
Když se jejich otcové dohodli, že společné obchody ještě více utvrdí i jejich společným sňatkem, ani jeden z nich proti tomu nic neměl. To bylo v době, kdy Johnymu táhlo na osmnáctý rok a z jedenáctileté Theadory se pomalu začala stávat krásná žena. Od té doby je drželi od sebe. Směli se navštěvovat pouze v doprovodu některého z dospělých. To, co si nemohli říct, když byli spolu, to vypsali do dopisů, které si každý týden vyměňovali. Slova plná lásky a vášně, která se mezi nimi začala objevovat a jiskřila pokaždé, když se podívali jeden druhému do očí.
Dalších pět let uplynulo rychle, jako voda a nastal den, kdy se jejich životy měly spojit v jeden. Mělo to být v den Theadořiných šestnáctých narozenin. Chystala se velkolepá svatba, plná dobrého jídla a pití, hostů známých i méně známých. Měl to být den jejich vrcholného štěstí. Místo toho tu dnes Theadora sedí, vzpomíná, a slzy jí tečou z očí a mísí se na jejích tvářích s deštěm.
Theadoru napadlo, že dřív nebo později se bude muset vdát. Otec ji nenechá žít jako pannu, bez manžela. Ale ona přece nikoho nechce. Jediný muž, pro kterého kdy chtěla žít, zahynul na dně oceánu. Jak by mohla dopustit, aby byla šťastná s někým jiným? Jak by si vůbec mohl někdo myslet, že si vezme někoho jiného? Ne, zůstane sama, jako by byla vdovou. Však se jí také cítí být. Svůj život chtěla dát Johnymu a také mu ho dá. Theadora se nerozmýšlela dlouho. Už věděla, co musí udělat.
„Šarloto, ty víš, proč jsem dnes přišla.“ Vyhrkla Theadora hned ve dveřích místo pozdravu. Dostat se nepozorovaně do starého kamenného domku až na samém kraji města jí stálo hodně úsilí. Také jí chvíli trvalo, než ho našla. Naposledy tady byla před pár lety ještě s Johnym. Nechali si tehdy věštit společnou budoucnost a Šarlotiny odpovědi byly v mnohém nepřesné a vyhýbavé. Něco jim tajila. Theadora už dnes tušila, že to, co jim tajila, byla Johnova smrt, ale přesto…
„Běda, vím, proč tu jsi.“ Přikývala stará žena a zavřela za ní rychle dveře. Ještě při tom stihla vykouknout do temné ulice, jestli dívku někdo nesledoval. „Není příliš bezpečné, vydávat se sem sama.“
„Ale kde že, Šarloto. Co horšího se mi může stát než to, co už se stalo?“
„Myslíš Johnovu smrt?“
„Přesně tak,“ přitakala Theadora a pohlédla na starou ženu očima červenýma od neustálého pláče. „Šarloto, já nedokážu žít bez něj. Ani nechci. Nechci se o to pokoušet. Chci zemřít.“
„Opravdu?“ Šarlota pozvedla významně obočí a pohlédla na dívku svým zvídavým pohledem. „A co kdybych znala způsob, jak ti ho vrátit zpět?“
„To bys dokázala?“ Theadora rázem ožila a vyskočila na nohy. Popadla stařenu za ramena a zacloumala s ní. „Poraď mi, co mám udělat, abych ho vrátila mezi živé?“
„Mezi živé ho vrátit nedokážeš. Ani ty, ani já.“ Zavrtěla stařena hlavou a odstrčila ji trochu stranou.
„Pak ale nechápu, proč mi dáváš plané naděje.“
„Protože pokud ho skutečně miluješ, můžeš dosáhnout toho, že se k tobě vrátí jako nemrtvý.“
„Jako nemrtvý? Co to znamená?“ Podivila se dívka.
„To znamená, že se k tobě bude vracet pouze v noci. Stane se z něj zvíře, stvůra, která saje lidem krev. Může tě to stát život. Ale pokud tě miluje, nechá tě žít. A budete moci spolu být od soumraku do úsvitu.“
Theadora svírala v ruce prázdnou lahvičku od lektvaru, který dostala od Šarloty. Stálo jí plno námahy dostat se nepozorovaně do Johnyho hrobky a odsunout těžké žulové víko zakrývající jeho rakev. Ležel v ní v zářivě bílé košili s krajkovým límcem, stříbrné vestě, černých sametových kalhotách a ve svém oblíbeném cestovním plášti.
Čekala dlouhých pět minut, ale Johny se stále neprobouzel. Rozhodla se tedy jednat na vlastní pěst. Pohlédla z hrobky ven. Měsíc svítil silně a ozařoval celý hřbitov. I Johnyho. Naklonila se nad rakev a dotkla se svými rty jeho. Pak se zatajeným dechem čekala, co se stane. Šarlota ji varovala, že pokud jeho láska nebyla dost silná, zabije ji. Nic z toho se však nestalo. Johnova ruka ji lehce objala kolem ramen a on ji něžně začal líbat na rudé rty.
Od toho dne už nic nebylo tak černé, jak se zprvu zdálo. Theadora se noc co noc setkávala s Johnym a trávila s ním většinu času, dokud se na východě nezačala objevovat slabá sluneční záře. Pak musel zmizet zpět do své hrobky. Otec si její proměny záhy všiml a rozhodl se, že její dobrou náladu využije k dalšímu obchodu.
Když jí oznámil jméno nového ženicha, Theadora byla zlostí bez sebe. Není to ani půl roku, co je Johny mrtev a on už jí shání nový sňatek!
„Otče, to přece nemůžeš udělat!“ Křičela zlostně a rozhazovala rukama. Plná ňadra se jí při tom zdvíhala, jak se snažila ovládnout a zklidnit svůj dech. Tohle prostě nemůže udělat.
„Proč bych nemohl, dcero?“ Optal se sir Rochester a s rukama za zády se postavil k oknu, aby sledoval výcvik svého nového koně. „Divoký je ten plnokrevník, jen co je pravda. Jako ty!“ Otočil se zpět k dceři. „V poslední době se tvá morálka nějak bortí. Přijdeš mi, že jsi čím dál uvolněnější a divočejší. To by nedělalo dobrotu. Jsi plnoletá a musíš se vdát!“
Byla zima. V zahradě ležel sníh a zářil do noci osvícené měsícem v úplňku. Theadora věděla, co musí udělat. Dnes, nebo už nikdy. Měla na sobě jen tenký saténový župan rudé barvy a pod ním zářivě bílou košili z hedvábí. Těsně kopírovala její nohy a ztěžovala chůzi ve sněhu. Konečně došla na místo, kde se každou noc scházeli. Uprostřed zahrady stál dřevěný altán s neogotickým zdobením. Chlouba jejího otce. Kdyby jen tušil, k jakým účelům slouží… Theadora se usmála, když si vzpomněla na vášnivé noci, které tu spolu trávili už téměř půl roku.
„Theo, lásko,“ zašeptal. Stát tam, den ode dne krásnější. Černé oči se mu uhrančivě blýskaly a vpíjely se do jejích. Jedinou vadou na jeho vzhledu byly delší špičáky, ale i na ty si Theadora zvykla a při líbání je něžně přejížděla jazykem.
„Co budeme dělat?“ optal se, když mu Theadora vylíčila rozhovor s otcem. „Otec má pravdu, budeš se muset vdát. Lidé by si začali povídat, proč ještě nejsi provdaná.“
„To nepřipadá v úvahu. Copak ty bys snesl, kdyby se mě dotýkal někdo jiný, než ty?“
„To ne,“ hlesl tiše. „Nejspíš bych ho zabil hned první noc.“
Theadora se zasmála. „Zabil bys ho při naší svatební noci? Vidíš, že se nemohu provdat. Trpěli bychom oba. Ty i já. A nejspíš i můj manžel.“
„Co chceš tedy dělat?“
„To, co jsem chtěla vždycky.“ Usmála se na něj. „Chci být tvá. Jenom tvá!“ Zdůraznila a sledovala jeho nechápavý pohled. „Chci, abys mě vzal do svého světa.“
„To přeci nejde, Theo,“ chytil ji za ramena a opřel si své čelo o její. „Můj život, je peklo. Nedokážeš si představit, co se tu děje, když nejsem s tebou. Ty chvíle, kdy můžeme být spolu, jsou jediné světlé, které od své smrti prožívám. Nikdy jsem si nemyslel, že na vlastní kůži poznám, co je peklo. Ale teď už vím, jak vypadá. A věř, že je mnohem horší, než si dovede kdo představit.“

„Johny pro mě existuje jediné peklo, a to je tady na zemi! Chci už být jen s tebou. Vezmi mě do svého světa, prosím.“ Upřela na něj pohled plný lásky a žalu. Ještě chvíli váhal a pak se sklonil k její šíji. Stačil jediný pevný stisk, aby navždy změnil její život.

Komentáře