úterý 15. prosince 2015

Gutta z Bubnu

                                                                                               
                                                                          

                                                                              
http://www.stahuj-knihy.cz/stahujknihy/eshop/0/0/5/931-Anna-Beatrix-Bartova-Gutta-z-Bubnu
https://www.facebook.com/Anna-Beatrix-B%C3%A1rtov%C3%A1-467905676726255/
                                                                            
                                                                                 Ukázka z románu:
                                                                                        PROLOG
                                                                                   Píše se rok 1431                                                                                                                        
Studený vítr profukoval mezi listy stromů a ohýbal větve až k zemi. Obloha byla temná, že téměř nebylo vidět na druhý břeh řeky. Každou chvíli se nebe rozsvítilo oslnivým bleskem a zem se otřásla dunivými hromy. Petr z Plešnic se prodíral větvemi. Ještě chvíli trvalo, než svou paní našel. Stála na skále, zamyšlená a neskutečně krásná. Upírala svůj zrak do dáli a kaštanové vlasy jí divoce povlávaly ve větru. Nenosila čepec, ani závoj, jak se na vdanou ženu z vyšších kruhů slušelo. Gutta z Bubnu byla po všech stránkách kultivovaná šlechtična, která na veřejnosti dodržovala povinné dekorum. V soukromí však dávala přednost pohodlí a především přirozenosti. Petr nikdy nezapomene na okamžik, kdy ji poprvé spatřil. Jela na grošovaném koni pocházejícím z dobrého chovu. Kaštanové vlasy měla po stranách svázané do dvou uzlů a stočené k hlavě. Na temeni je poutala rubínová čelenka. Zbytek vlasů jí splýval v hustých vlnách na záda. Stříbrný brokátový šat, který měla na sobě, ještě více zvýrazňoval jejich barvu. Její drobná postava s úzkým pasem a výraznými boky se časem zaoblila. Guttě to však pouze přidalo na kráse. Čas ji proměnil z něžného vyplašeného děvčátka v žádoucí ženu.   
                S dalším poryvem větru si přitáhla teplý plášť těsněji k tělu. Samota jí pomáhala vyrovnat se s novou životní situací. Slyšela hlasy svých poddaných, ale – jsou to vůbec ještě její poddaní? Co když je od nynějška vězněm na vlastním hradě? A je to ještě vůbec její hrad? Co se stane teď, když její manžel leží někde na bojišti mrtev a nad ním se slétají vrány. Vojáci mají na starosti hlavně zraněné, pak teprve přijdou na řadu mrtví, které po sobě zanechala husitská vojska… Děsila se, jestli vůbec ještě svého muže uvidí. V těchto těžkých časech se přeživší vojáci ani nesnažili mrtvé pohřbívat. Měli co dělat, aby se zachránili. Většina bitev křižáckých výprav skončila potupnou porážkou Zikmundova vojska a jejich zběsilým úprkem před husity. Ti si málokdy nechali ujít možnost, aby křižácké vojsko nepronásledovali a nehnali je před sebou notný kus cesty.
Zatřásla hlavou, aby z ní vyhnala hrůzyplné myšlenky. Tolik si přála vrátit čas. Zdá se téměř neuvěřitelné, že je tomu více než šest let, co přijela na tento hrad jako mladá, vzdorující a právem vyděšená nevěsta.
„Gutto,“ Petr se prodral křovím ke své paní, dokud nestanul vedle ní na skále nad řekou. „Nemůžeš tady stát v tomhle nečase.“
Gutta mlčela. Choulila se zimomřivě do svého pláště, přestože byl podšitý kožešinkou a musel nepochybně hřát. Hleděla na řeku, jak se divoce valí korytem. Všechno je pryč. Už nikdy neřekne svému muži, že ho přes všechna úskalí a těžké začátky měla ráda. Měla ráda. To je to správné označení. Milovat se svého muže nikdy nenaučila. Nebylo to nic neobvyklého. Ve šlechtických kruzích, kde byly důležité sňatky z rozumu a vzájemně zasnoubené bývaly již děti v kolébce, nebylo běžné, aby vznikala v manželství láska. Ani Guttino manželství nebylo výjimkou. Přes všechny počáteční strasti si však na sebe s Evanem zvykli a naučili se jeden druhého respektovat. Ale teď je vše pryč.
„Vzpomínáš na něj?“ Petr udělal ještě krok na kluzké cestě. „Je to těžké, to vím…“ Na chvíli se odmlčel. „Ale tím, že tady budeš postávat, nic nevyřešíš.“ Petr objal Guttu kolem ramen a odtáhl ji dále od kraje skály. Jejich vztah byl mnohem důvěrnější, než se na hraběnku a správce slušelo. A Gutta se tomu nebránila. Petr z Plešnic byl její jediná opora v těžkých časech, kdy na hradě osaměle čekala na svého chotě. A byl to on, kdo jí zachránil život, když rodila své dítě. Postupem času se mezi nimi zrodilo silné přátelské pouto. A z přátelského pouta vznikla láska. Láska, která nesměla být nikdy naplněna. Nejhorší etapa jejího života však začínala teprve nyní.
„Čeká tam na tebe dcera…“ Petrova slova ji vytrhla ze zamyšlení. Obrátila k němu svůj zrak. Stál před ní v těžkém plášti ze silné nepromokavé látky, zespodu podšitém liščí kožešinou. Pod ním vykukovaly přiléhavé nohavice zasunuté ve vysokých loveckých botách a nažloutlá kytlice z režného lnu, která jí připomínala, že ať jí pomohl jakkoli, je to jen poddaný, stejně jako všichni ostatní, kteří teď pobíhají v podhradí a hledají ji.
„ Petře?“
„Copak, holčičko?“
„Co s námi teď bude?“
Petr se smutně pousmál. „Co by. Budete dál žít na hradě s Jitkou. Já se postarám o vše ostatní. Tak jako jsem se staral dřív.“ Snažil se situaci zlehčit, ale oba věděli, že vše je mnohem složitější. Hrad už dávno není jen Gutty a její dcery. Evan z Bubnu nebyl ani milující manžel, ani dobrý pán. Během několika let dokázal panství natolik zadlužit, že byl nucen dát jej do zástavy a ještě tak zhoršil situaci, kterou započal jeho otec. Vojsko, které musel verbovat do bojů s husity a které byl nucen živit ze svého, z něj udělalo téměř žebráka. Zbyl mu jen chátrající hrad a prázdný titul. Jen zásluhou krále měli na hradě co jíst. Navíc i Gutta hlídala jejich zásoby ostřížím zrakem a dbala na to, aby i v těžkých dobách byla úroda rychle sklizena a dobře naskladněna. Teď se však situace změní. Je jen otázkou času, kdy se zde objeví páni z Nečtin a z Volfštejna a budou se opět dožadovat svých práv.
Heřman z Jeřeně a Bubnu zastavil hrad již v roce 1415. Tehdy šlo o zástavu pouze u dvou pánů. Situaci však zhoršil o několik let později jeho syn Evan. Své choti se o svých problémech nezmiňoval. Že je hrad v zástavě, zjistila spíše náhodou. Tušila, že nárok na něj mohou mít právě páni z Volfštejna, ale nevěděla již, o jaký podíl se jedná.
Lepší je nemyslet na to a netrápit se. Pohlédla vzhůru k nebi s ustaraným výrazem. Bouře se rychle blížila a vysoké smrky hrozily, že se pod náporem větru vyvrátí i s kořeny. Bylo nutné se co nejdříve dostat do bezpečí. Sotva se za Guttou a správcem zavřely dveře, spustil se prudký liják a bouře se rozpoutala naplno.
                                                                                        ***
Uvnitř bylo útulno. V místnosti již dávno nepobíhali psi a nepolehávali opilí vojáci. Uprostřed stál dlouhý stůl se skromnou večeří. Guttina dcera Jitka seděla u krbu, ve kterém příjemně praskal oheň, a hrála si s malým štěnětem. Když spatřila matku, vyskočila a běžela jí naproti.
„Mami, podívej se, co mi přivezl strýček,“ natahovala k matce hubené ručičky, ve kterých držela chlupaté zvířátko.
„Jitko!“ zhrozila se Gutta. „Říkala jsem ti, že uvnitř žádné zvíře nebude. Psi patří ven!“ Snažila se svou dceru vychovávat tak, aby ji mohla jednou představit na královském dvoře. Evan z Bubnu byl horlivým katolíkem a stejně jako většina šlechticů, se kterými se stýkal, vstoupil do služeb krále Zikmunda. Do války s sebou vzal deset koní a po celou dobu bojů bránil hrad proti husitům. Pod jeho ochranou nebyl Buben nikdy dobyt. Byl jedním z mála šlechticů, kteří měli ke králi velmi blízko. Gutta nepochybovala o tom, že až boje ustanou, přivede je Evan na královský dvůr. Jitce bylo teprve necelých šest let, ale již nyní bylo vidět, že z tmavovlasé dívenky se smaragdovýma očima vyroste nádherná žena. Těšila se na okamžik, až ji představí u dvora.
Jenže Jitka nadšení a sny své matky nesdílela. Mnohem více ji zajímala příroda. Na poníkovi se proháněla, jako by se na jeho hřbetě již narodila. Veškeré zvířectvo, které se pohybovalo po lese, či po nádvoří se snažila zdomácnit. Nyní stála v síni, svírala v náručí před pár týdny narozené štěně a upírala na ni své oči, zelené a hluboké jako lesní tůňky.
„Mami, tohle přeci není žádný pes, je to ještě malé štěňátko.“ Všichni na hradě si svou malou paní oblíbili. Gutta se tedy nedivila, když se její dcery zastala i stará Marie.
„Paní, však já si taky myslím, že to není žádnej pes. Dyť se podívejte, jak je roztomilej.“ Marie byla jejich hlavní služebná a kuchařka. Gutta ji poznala po svém příjezdu na hrad. Byla tehdy jediná, kdo se o ni mohl starat. Veškeré služebnictvo Evana z Bubnu totiž bylo mužského rodu.
„Ty mlč, nikdo se tě na nic neptal,“ obořila se na ni Gutta, ale vzápětí se omluvila. „Promiň, nechtěla sem být na tebe zlá. Vím, cos pro mě udělala dobrého.“
Marie dobrácky pokývala hlavou. „Paní, kdybyste s čímkoliv potřebovala pomoc, tak to ráda udělám.“ Věděla, že se po hradě šíří zvěsti o smrti jejich pána. Cítila, že Guttu čekají těžké časy, a byla pevně odhodlaná jí i nadále věrně sloužit.
Gutta se na ni smutně usmála. „Já vím, ale s tímhle se musím vyrovnat sama,“ vydechla a odvrátila zrak.
„Tak mami,“ vložila se do hovoru Jitka, „smím si ho nechat?“
„Dobře, ale ne že to dnes bude pejsek, zítra kotě a za týden budeš mít v síni i koně.“ Znala svou dceru dobře. Jedno zvířátko povolí a za chvíli bude zase plná síň.
„To určitě ne, mami,“ rozesmála se Jitka. Takhle viděla maminku raději. Bylo jí líto, že maminka buď pláče v komnatě, nebo se zlobí na všechny kolem sebe. Měla strach, když slyšela vojáky, jak ji hledají. A taky ta bouřka, co se blíží. Už od útlého dětství se bojí bouřky.
Jitka byla sice ještě dítě, ale tušila, že něco není v pořádku. Včera přijel posel, který sloužil v osobní družině jejího otce Evana z Bubnu. Viděla, že nesl mamince nějaký list. A když jej maminka přečetla, proplakala celou noc.
                                                                                  ***
        Gutta stála u okna a pozorovala řeku. Na stejný obrázek hleděla každý večer přes sedm let. Sledovala prudké kapky, jak dopadají na hladinu řeky a vytvářejí na ní kola, jež se rozbíhají dál a dál. Usadila se do křesla u krbu, a hlavu si opřela o vysoké opěradlo. Kdysi tady sedával Evan.
           Měla by jít spát, už je pozdě. V posledních dnech tu takhle sedává stále častěji. Dříve dokázala alespoň na chvíli usnout trhaným spánkem. Jenže teď se jí zdají ty sny. Ty strašné sny, které se jí zdály již tenkrát, když sem přijela jako nevinná dívka. Mladá, naivní a nezkušená. Svého ženicha a nového muže před svatbou neviděla. Sňatek byl uzavřen v zastoupení na sídle jejího otce. Ani ten již není mezi živými. Zemřel podivnou smrtí. Slavili Guttinu svatbu, všichni popíjeli stejné víno a jedli stejné jídlo, přesto se její otec, jako jediný ze všech, již ráno neprobudil. Její matka byla den ode dne smutnější a nebýt strýce Litvana, zřejmě by nechala hrad úplně zpustnout. Litvan se na hradě po otcově smrti usadil a začal tam vládnout jako pán. Matka to přijala s mlčením a dokonce strýce pokorně snášela i ve svém loži. Gutta to nemohla pochopit, ale žila již jinde. Měla vlastní rodinu a o tom, co se děje na jejím rodném hradě, nemohla rozhodovat.
       Gutta se zvedla a zhasla svíčku. Místo spánku se však dostavily vzpomínky.
                                                     

                                                                                 ČÁST PRVNÍ
                                                                                  1424 – 1426
                              
                                                                                   Kapitola 1
Slunce tehdy jasně svítilo a vzduch byl tak hustý, že by se dal krájet. Bylo nesmírně horké léto. Gutta se trmácela na koni už hezky dlouho. Vyjela vstříc novému osudu, přestože nechtěla matku opustit. Ráno po sňatku ji probudil matčin křik. Matka po svém probuzení zjistila, že manžel ležící po jejím boku je mrtvý. Chladné tělo vypadalo klidně, ale křeč v obličeji nasvědčovala tomu, že zemřel v bolestech. Zatímco matka plakala a zoufala si nad smrtí svého muže, Evanovi muži donutili Guttu pobrat část jejích věcí a také část věna – nějaké stříbrné nádobí, svícny a peníze – a vyrazili na cestu.
      Nyní se blížil večer a slunce nepřestávalo nemilosrdně pálit. Gutta byla hladová a celá rozlámaná. Nejvíce se těšila na teplou vodu v kádi a večeři. Jaký asi bude její manžel? A co jsou vlastně ty manželské povinnosti, o kterých se jí zmínila matka, ale nechtěla prozradit víc? Prý jí to vysvětlí manžel. Manžel… už to slovo jí znělo cize… její muž. Brzy však zjistila, že si všechno představovala moc jednoduše a romanticky. Další okamžiky jí měly přinést tvrdou životní zkušenost.
       Konečně dorazili k hradu. Buben byl spíše hrádek, než hrad. Stál na vysokém skalnatém ostrohu a z jižní strany byl chráněn prudkým skalnatým srázem. Severní strana měla svah o něco mírnější zato chráněný řekou, která hrad téměř z poloviny obtékala. Východní strana, ze které přijížděl Guttin doprovod, byla chráněna umělým příkopem vylámaným do skály. Kdyby nebyl spuštěn padací most, nikdo by se tudy do hradu nedostal. U padacího mostu také stála první hradní brána. Ty měl hrad Buben celkem tři. Kromě vstupní také druhou, kterou se vstupovalo do parkánu, jenž obíhal hrad rovnou ze tří stran. Poslední, nejmohutnější brána pak otevírala pohled rovnou na nádvoří. To bohužel vypadalo pod vedením netečného Evana z Bubnu přímo katastrofálně.
                Guttě se z tváře vytratila všechna barva. Tohle přece není domov. Tohle je zlý sen! Seděla strnule na koni a nevěřícně přebíhala zrakem po nádvoří. Všude byl nepořádek, na zemi se povalovala sláma, zbytky jídla a exkrementy – Gutta doufala, že jen zvířecí. Mezi tím vším pobíhali slepice a vepři a přímo před vchodem do síně bylo přivázáno několik koz. Začal se jí zvedat žaludek. Kdyby ho neměla prázdný, určitě by zvracela. Ani mohutná obranná věž, rozlehlé obytné stavení a kaple s okny zdobenými vitráží nemohly její dojem vylepšit.
     „Co je to tady za bordel, koukejte odvést ty prasata ze síně!“
      Řev, který slyšela, se ozýval z útrob hradu. Vzápětí se ze dveří obytného stavení s kvičením vyřítilo vyděšené prase. Hned za ním vylétly s kvokáním dvě slepice.
     „Tak tě u nás vítám, má drahá neznámá,“ ozvalo se a Gutta pohlédla na muže, který se objevil na prahu dveří. Byl to mohutný a oproti Guttě velmi vysoký muž. Černé vlasy měl tak mastné a zcuchané, že se ani nedala určit jejich délka. Tmavé oči na ni hleděly z pod hustě zarostlého obočí a ostře řezané rysy tváře se skrývaly pod mohutným plnovousem. Na sobě měl kytlici stejně špinavou a mastnou jako vlasy, přepásanou širokým koženým pásem, na němž měl kromě zbraně přivázané různé kožené váčky. Zastavila se pohledem na širokých stehnech uvězněných v bavlněných nohavicích. Čistotou příliš nezářil, ale i přes úzkost a strach, jež v ní pohled na Evana z Bubnu vyvolal, uznala, že z něj vyzařuje jisté charisma. 
     „No tak, nedívej se na mě tak vyděšeně. Nevypadám snad jako princ z pohádky?“ začal se hrubě smát a Gutta pojala podezření, že už má něco upito. Její strach začal vzrůstat.
     „Ach bože, tohle nemůže být pravda,“ zašeptala si spíše pro sebe, ale zaslechl to i muž ve dveřích.
      „Ale, ale, madam měla jiné představy o svém budoucím muži? No tak to tě budu muset zklamat, protože příští roky svýho života strávíš se mnou.“ Zase se začal tak odporně smát.
       „Pojď, odvedu tě do svý ložnice,“ napřahoval Evan ruku. V síni se ozval hlahol a smích dalších mužů. „Tak je to správný, rovnou do postele, Evane. Ať víš, co ženuška umí.“ Gutta jeho ruku s odporem přijala a vešla za ním do hradu.
      „Tak, tohle je teď tvoje království,“ rozhodil rukou po nevelké místnosti.
      „Je to jen má ložnice?“ zeptala se s nadějí.
      „Tvá?“ zase se zasmál, „holka, kdyby tady měl každej svojí ložnici, tak bysme museli bydlet i v prasečím chlívku. Tohle je NAŠE ložnice. Doufám, že ti nebude vadit, když s tebou budu líhat v jedné posteli.“ Podíval se na ni posměšně a čekal, co odpoví.
      „Ne, to samozřejmě ne,“ zašeptala roztržitě a netušila, že ho svou nejistou odpovědí tolik pobaví.
     „No vidím, děvče, že se s tebou nudit nebudu. Asi máš hlad,“ zamyslel se a podíval se z okna na nádvoří. „Hej, přineste sem něco k jídlu své nové paní, bando líná.“ Křikl dolů na pobíhající služebnictvo. Když pohlédl zpět, uviděl, jak Gutta stojí u krbu, smutně hledí do jeho vyhaslé studené temnoty a nervózně žmoulá sukni. V tu chvíli se v Evanovi zdvihla vlna soucitu a něžnosti. Pocitů, které v sobě pocítil vůbec poprvé. Jako by si uvědomil své hrubé chování. Něžný tón, kterým na Guttu promluvil, ho téměř polekal.     
    „Líbí se ti tu?“
    „Jsem unavená a jediné co se mi v tuhle chvíli líbí, je lože, můj pane.“ Guttina slova však na něj měla zcela opačný účinek než její vzhled a Evan se rychle vrátil ke svému původnímu tónu. „Tak je to správné,“ zasmál se zase a plácnul ji hrubě přes pozadí. „Nemysli si, že půjdeš hned spát. Nejdřív se budeš věnovat mně. Jasný?“
       „Pane, jsem opravdu unavená, a také značně zaprášená z dlouhé cesty. Ráda bych se umyla. Můžu vás požádat o káď s teplou vodou?“ Dodala tiše a modlila se, aby jí manžel vyhověl.
         „Cože? Jakou káď? V té máme naložené zelí.“ Podíval se na ni překvapeně. Co si to ta ženská sakra vymýšlí? „Jestli se chceš umejt, tak si jdi dolů k potoku. Pošlu ti Marjánu, ať jde s tebou.“ Evan vyšel rázně z pokoje a udiveně při tom kroutil hlavou.
          Takové přivítání Gutta nečekala. Voda v potoce byla i přes horké počasí nesmírně ledová. Rozhodně to nebyla koupel, o které snila celou cestu, při které by si odpočinula a uvolnila svaly namožené celodenní jízdou na koni. Ale zanedlouho už seděla na sedátku v okně a jedla čerstvý sýr s chlebem. Nebyla to zrovna hostina, ale po celodenním hladovění jí chutnalo. Víno bylo sice trochu nakyslé, jenže něco jí říkalo, že čím více ho vypije, tím lépe bude snášet dnešní noc. Bála se, strašně se bála. Hlavně proto, že nevěděla, co ji čeká.
        Když cvakly dveře od pokoje, škubla sebou leknutím a málem převrhla pohár s vínem.
       „No tak, snad se mě neděsíš, vždyť mě ani neznáš a už si vyděšená jako myš.“ Evan vstoupil do místnosti jen v kalhotách a s utěrákem přehozeným přes ramena.
       „Dokonce sem se kvůli tobě umyl,“ prohlásil s úšklebkem a přisedl na protější lavičku. „Už si najedená?“ Když přikývla, pokračoval: „Tak si půjdeme lehnout.“ Tón, kterým to řekl, prozrazoval, že odporovat je zbytečné. Gutta opět přikývla a nejistě odložila pohár.
     „No, vidím, že moje nevěsta je pěkná ochmelka,“ znovu se zasmál tím smíchem, který začínala nesnášet.
     „Měla jsem žízeň,“ bránila se, ale nebylo jí to nic platné. Když se zvedla z lavičky, zapotácela se a určitě by upadla, kdyby ji nezachytil.
    „To vidim, žes měla žízeň. Měla sis ho nechat naředit, když neumíš pít.“ Prohlásil rázně a pak udělal něco, co ji naprosto šokovalo. Uchopil její spodní košili u krku a jediným pohybem ji rozerval v půli, přičemž za své vzalo i šněrování svrchního oděvu. Stála tu před ním v celé své nahé kráse a vzpamatovávala se z šoku. Snažila se zakrýt rukama, ale on jí je držel od těla.
     „Nehraj si na cudnou. Chci si prohlídnout svojí nevěstu.“
     Přejížděl jí očima po těle a nevnímal krev, která se jí hrnula do tváří. Náhle ji chytil za pas a hodil ji do postele. Gutta si rychle přitáhla nohy k tělu a sledovala, co se bude dít dál. Nemělo cenu shánět se po přikrývce. Tu Evan již dříve shodil na zem, aby se nemohla přikrýt.
Díval se jí do očí a začat si svlékat kalhoty. Přestože byla Gutta slušně vychovaná, nedokázala od něj odtrhnout oči. Když však spatřila stín v jeho klíně a mužství, které z toho stínu vyčnívalo, vykřikla a vyskočila z postele. Její snaha však byla marná. Než stačila někam utéct, chytil ji Evan zezadu za boky a pevně přidržel. Stoupl si těsně k ní a vychutnával její nahou pokožku na svém těle.
„Kampak chceš asi jít, co?“ zašeptal jí hrubě do ucha. „Vždyť si nahá! To chceš, aby tě takhle viděli chlapi v síni?“ Gutta nevěděla, co má odpovědět. Stála bosa na studené podlaze a celá se chvěla. Sama nevěděla, zda zimou nebo strachem.
„Dovol, abych ti připomněl právo první noci. Jestli chceš svou první milostnou zkušenost sdílet s některým z mých vojáků, stačí jen vyběhnout do síně,“ ušklíbl se. Právo první noci znamenalo, že ji může o panenství připravit prakticky kdokoliv, kdo si o ní řekne, má-li alespoň nějaký šlechtický titul. Nepochybovala, že by se dole v síni někdo takový našel a už vůbec nepochybovala, že jejím svatebním ložem by se stal dlouhý jídelní stůl stojící uprostřed.
         „Ty se toho bojíš?“ Vytrhl ji z myšlenek.
        „Čeho?“
         Evan nechápal. Tyhle rádoby šlechtičny vyrůstající na venkově přece nebyly tak nezkušené.
       „Ty opravdu nevíš, co teď budeme dělat?“ Zeptal se jí, a když zavrtěla odmítavě hlavou, opět se odporně rozesmál. „No tak já ti to teda řeknu. Teď se totiž pěkně pobavíme a budeme doufat, že za pár měsíců budeš chodit s velkým břichem.“
        Co následovalo pak, si jen nerada připomínala. Uchopil ji znovu za boky a hodil do postele. Pak jí přitiskl ruce za hlavu, kolenem jí hrubě roztáhl nohy a tvrdě do ní pronikl. Pamatovala si jen nepříjemnou bolest a jeho zpocené tělo, když se nad ní s hekáním pohyboval. Pak přišly milosrdné mdloby. 
                                                                                            ***
                Probudilo ji sluníčko, jenž prostrkovalo drzý paprsek oknem chabě zakrytým závěsem. Dalo by se říct, že závěs to snad kdysi připomínalo. Dnes to byl jen kousek potrhaného hadru visící na zarezlé skobě. Guttou projela vlna beznaděje, kterou ještě umocnilo bolestivé bodnutí v podbřišku, když se pokusila posadit. Spustila bosé nohy na studenou zem a otřásla se chladem. Pokus o zvednutí se z lůžka zmařilo prudké tepání, které se jí ozvalo ve spáncích. Udělala dva kroky k oknu, ale zamotala se jí hlava a žaludek udělal kotrmelec. Chytila se okenní římsy na poslední chvíli, jinak by upadla. Žaludečním šťávám deroucím se z jejích útrob však zabránit nedokázala. Klesla slabostí na kolena a rozplakala se. Sotva postřehla postavu, jež stála již notnou chvíli mezi dveřmi.
                Evan pozoroval drobné dívčí tělo choulící se na zemi a otřásající se vzlyky. Možná v tu chvíli se v něm cosi zlomilo a hlavou mu proběhlo několik let plýtvání časem, kdy život trávil v divokých pitkách s muži, jejichž jména sotva znal a lože mu zahřívala pokaždé jiná žena. Poprvé v životě měl manželku. Kolik jeho druhů už bylo v jeho věku poněkolikáté ženatých? Kolik z nich mělo rodiny? A kolik z nich hrdě mluvilo o svých synech, kteří je doprovází na lov, cvičí se na nádvoří ve zbrani a napodobují své rytířské otce? A on? Co má on? Jen síň plnou ožralů, dobytka a děvek. Zvedl se mu odporem žaludek. Sám nevěděl, zda pohrdáním nad sebou samým, nebo při pohledu na dávící se děvče u svých nohou. Rychle se otočil a vyběhl z místnosti.
                „Marjáno,“ chytil za loket korpulentní ženu, která se snažila pod zbytky jídla a kostí na stole posbírat dřevěná prkénka, aby měla na co nachystat snídani. „Nech tohle chvíli bejt a dojdi do mé jizby. Myslím, že tvoje nová paní potřebuje pomoc.“ Postrčil ji směrem ke schodům. Pak se rozhlédl po síni a nakopl prvního z hlasitě chrápajících nocležníků.
                „Tak dost, chátro ožralá. Koukejte vstávat. Je na čase, aby tenhle prasečák zase vypadal jako síň.“
                                                                                          ***
                Něžný dotek drsné ruky Guttu překvapil. Když zvedla hlavu, dívala se do tváře ženě v potrhaném oděvu, místy mastném od jídla. Její oči však vyjadřovaly laskavost a soucit, který v Guttě vyvolal novou vlnu pláče.
                „Ale no tak, paní. Nač tolik slz?“ Snažila se Marie o laskavý tón. Ve skutečnosti však už zapomněla, jak se chovat něžně. Na hradě nebyly ženy – kromě občasných nevěstek, které sem tam přitáhl pán a jeho kumpáni. Své děti již měla téměř odrostlé a více než mladé chlapce připomínali vlčí smečku. Hradní paní nevládla tomuto místu již přes dvacet let. A ruku na srdce – vládla tu někdy? Anna z Bubnu byla spíše v područí svého chotě, hraběte Heřmana. Trpně ho snášela v loži i u stolu a více než laskavého slova se od něj dočkala kopanců a ran. Však to byl také důvod, proč se té nebohé ženě narodilo jen jediné dítko – syn Evan. A podle pláče téhle dívenky to vypadá, že se vydal ve stopách svého otce.
                „Pojďte, pomůžu vám vstát,“ chytila rozhodně Guttu pod ramenem a vytáhla ji do stoje. Že se dívce znovu zatočila hlava, poznala záhy. Opřela ji rychle o římsu a upravila zbytek závěsu tak, aby na ni nebylo zvenku vidět. I tak si dívka volnou rukou zakryla malá ňadra. Sledovala starší ženu plachým pohledem. Nebyla schopna ze sebe vydat ani hlásku, jen drobným tělem občas proběhl záškub, jak vzlykala. Na otázku co ji bolí, v první chvíli nereagovala. Pak si však uvědomila, že musí začít něco dělat. Nemůže stát nahá v chladné komnatě věčně. Musí se přeci obléct a sejít do síně. Musí čelit té chátře tam dole.
                „Myslím, že mám bolehlav,“ pronesla opatrně, jako by se bála zvuku vlastního hlasu.
                „No, vida. Tak přece jste neztratila řeč,“ usmála se Marie a rozhlédla se po komnatě, aby vyhledala dívčiny šaty. Zahlédla v rohu místnosti hromadu stříbrné látky. Sklonila se k ní a prohlédla trhlinu v přední části živůtku.
                „Tyhle šaty už si asi neobleču,“ pronesla již zcela jasným hlasem Gutta. „Pán má trochu zvláštní představu o vysvlékání dámy,“ ušklíbla se a popošla pár kroků k loži. Chtěla se posadit, ale na poslední chvíli se zarazila. Kůže i režné plátno pod nimi byly celé od krve. Teprve pak se donutila pohlédnout na svá stehna, mezi nimiž cítila nepříjemné pálení a pnutí kůže. Nebylo divu, zaschlá krev slepila drobné chloupky v klíně i na stehnech a vytvořila téměř jednolitou krustu. Marie sledovala její pohled. Když jí došlo, v jakém stavu její nová paní je, spráskla ruce.
„Panenko Marjá, ten vám dal!“ Když viděla dívčin ostýchavý pohled, rychle zamumlala omluvu. Gutta se již vzpamatovala z počátečního šoku a také bolest hlavy a točení ustoupily. Čerstvý vzduch proudící do místnosti oknem jí udělal dobře a pozůstatky jejího nezřízeného popíjení vína opadly. V duchu se pokárala, že v takovém stavu už ji Evan nesmí nikdy vidět. Na druhou stranu je dobře, že si nepamatuje všechno. Při pohledu na svá stehna cítila znovu v ústech pachuť žluče, ale ovládla se.
                „Marie, přestaň tady lamentovat.“ Napomenula služebnou a chvíli ji pátravě pozorovala, zda nebude proti svému jménu něco namítat. Nebyla si jistá, zda si ho včera dobře zapamatovala. Když žena nic nenamítala, požádala ji o džber s horkou vodou. Pochybovala, že její opětovné přání horké kádě někdo vyslyší. „Přineseš mi čistý hadr na utření a také něco k snídani. V síni jíst nebudu. Nepotřebuji, aby mě tam někdo okukoval a měl hloupé připomínky. A konečně,“ dodala a zamračila se. Kam dali její truhly s věcmi? „Zjistíš, kde jsou má zavazadla a vyndáš mi z nich čisté šaty. Ty hnědé, režné. A novou spodnici. Tu potrhanou zašiješ. S šaty si zatím starost dělat nemusíš. Stříbrného brokátu je pro tohle doupě škoda.“
                „Jak si přeješ, paní,“ uklonila se lehce Marie a podala Guttě alespoň lehký plášť, ve kterém včera přijela. Bylo nutné ji do něčeho zahalit, než obstará vše potřebné. Pak se otočila na špičce a vyběhla z místnosti.
                                                                                      ***
                Když Gutta sešla umytá a čistě oblečená do síně, nestačila se divit. Nepořádek a znečištěná sláma ze země zmizeli, stejně tak banda opilých mužských, kteří ji včera děsili snad více než nový manžel. Zůstala stát na posledním schodu a pohledem si prohlížela prostornou místnost. Mladá služka s necudně vykasanou sukní stála na dřevěné štokrli a snažila se omést prach na velikém obraze nad krbem. Gutta přemýšlela, jestli je to opravdu služebná. Měla totiž pocit, že ji včera zahlédla v síni v při trochu jiné "práci".
                „Má paní, asi bych tě měl konečně řádně přivítat na Bubnu,“ překvapil ji příjemný baryton linoucí se od nádvoří. O kamennou zárubeň dveří se opíral Evan, oblečený v čisté bílé košili, u krku lehce rozhalené a na zápěstí sešněrované koženými tkanicemi.
                „Můj choti, neustále mě překvapuješ,“ pronesla Gutta a lehce se při tom zhoupla v kolenou, aby se uklonila.
                „Sám sebe také,“ rozesmál se Evan, ale byl to již jiný smích, než kterým ji děsil předchozí večer. Dnes byl jemný, i když lehce ironický. Správně však pochopila, že ta ironie nepatřila jí. „Dovol, abych ti představil svého otce, Heřmana z Bubnu,“ kývl hlavou směrem k obrazu, když viděl, jak pokukuje po pracující služebné. V očích mu při tom hrály jiskřičky smíchu.
                „Velmi mě těší,“ nezkazila jeho hru a uklonila se směrem k obrazu. „A vaše ctěná matka, můj pane?“ Zdvihla pátravě obočí.
                „I ta je již na pravdě boží, ale vyobrazení bohužel nemáme. Můj otec byl příliš samolibý na to, aby vyhazoval peníze za portrét mé matky.“
                „Jsi upřímný,“ řekla temně.
                „Co mi zbývá,“ pokrčil rameny a došel k čistě umytému stolu. „Napiješ se?“
                Když přikývla, nalil jí do druhého poháru kořeněné víno a lehce upil. „Má matka se provinila vůči panství a rodu. Alespoň tak to otec viděl.“
                „Provinila?“ Přijala od něj podávanou číši. „Smím vědět, co udělala tak hrozného?“
                „Nedala rodu jiného dědice, než mě. Otec jí nikdy neodpustil, že už nemohla mít další děti.“
                „Dala mu přece syna. Copak to nestačilo?“ Nadzdvihla obočí v tichém nesouhlasu.
                „Dala. Ale jen jednoho. Co kdybych nepřežil dětství? Nebo by mě někdo zabil v boji? Panství by neměl kdo zdědit a propadlo by zpět králi. Můj otec byl příliš hrdý na to, co vybudoval. Mít jen jedno manželské dítě byla potupa.“ Co udělal Heřman s hradem po matčině smrti, o tom raději pomlčel. Jeho nová ženuška nemusí vědět všechno. Alespoň prozatím.
                Gutta přikývla a zamyšleně pila víno, které chutnalo rozhodně lépe, než ten trpký mok ze včerejšího večera. Ale snad to bylo dáno i všemi těmi okolnostmi. Včera se všechno zdálo mnohem trpčí než dnes. „A ty?“
„Co já?“ Nechápal její otázku.
„Ty již máš nějakého dědice? Kdo by zdědil hrad teď, kdybys zemřel?“
Evan si ji pátravě prohlížel, než odpověděl. Má snad za lubem ho otrávit? Donesly se mu jisté nepříjemnosti, které se odehrály na Gutštejně před jejím odjezdem. Má snad co dočinění s otravou jejího otce? Zamračil se. To snad ne. Toho by přece nebyla schopna. A vůbec, proč by to dělala? Mohla se snad chtít mstít, že ji donutil vzít si pána z Bubnu? Přece se proti tomu sňatku tak urputně bránila. Pak však chmurné myšlenky zahnal.
„Já zatím nemám manželského potomka. A své levobočky nehodlám uznávat za legitimní.“ Usmál se. „Jsi má první manželka. Tos nevěděla?“
„Ne, můj pane. To jsem opravdu nevěděla. Zvěsti, které o tobě kolují, nejsou právě pěkné. A nikdo neměl odvahu říkat mi o tobě do očí pravdu.“ Teď už se usmála i Gutta. Neusmát se Evanovu překvapenému pohledu prostě nešlo.
„To mám až tak strašnou pověst, že se mě děsí všechny panny z okolí?“ Rozesmál se. „Nu, má drahá, bude tedy na tobě, abys tu pověst změnila. Jen na tobě zaleží, kdy mi poviješ prvního dědice a učiníš ze mě otce.  A pak snad zůstanou okolní panny klidné, až uslyší, že strašlivý pán z Bubnu jihne při pohledu na svého syna a věnuje se své opět samodruhé manželce.“
Gutta si sice o svém úkolu myslela své, nechala si to však pro sebe. Jen na jejích bedrech přece tento úkol neleží.
                                                
                                                                                   Kapitola 2
                                                                     O několik měsíců později...
              Krátce po svatbě Gutta zjistila, že je v jiném stavu. Perioda se dostavila pouze jednou asi čtrnáct dní po jejím příjezdu na hrad. Milostný život s Evanem nebyl žádný med, ale muž dostál svému úkolu a zplodil dědice. Pro Guttu se moc nezměnilo. S Evanem si vycházeli vstříc a snažili se příliš nenahněvat jeden druhého. Nevěděla, co se odehrávalo mezi jeho otcem a matkou v jeho dětství, ale Marie jí naznačila aspoň tolik, aby pochopila, že pokud bude plodná a bude dávat Evanovi dědice, bude s ní jednat jako v rukavičkách. Ostatně, sám jí to velmi brzy naznačil. Vykonávala roli hospodyně na hradě, protože brzy po příjezdu pochopila, že pokud se chce dobře najíst, musí převzít dohled nad kuchyní i spižírnou. Během prvního roku doplnila ženské osazenstvo hradu mladými dívkami z podhradí, které vykonávaly roli služebných. Nevěstky a děvčata nevalného charakteru, které obývaly hrad po jejím příjezdu, nechala vyhnat. Evan její počínání pozoroval tiše, bez větších námitek. S tichým obdivem sledoval, jak rychle se dokázala přizpůsobit novému prostředí i roli hospodyně. Dokonce se zdálo, že hradní posádka si novou mladinkou paní oblíbila. Celé těhotenství prožila Gutta pokojně a byla přesvědčena, stejně jako Evan, že mu porodí zdravého syna a dědice. Ale osud psal úplně jiný příběh.
                                                                                           ***
 Gutta dokázala najít řeč s většinou služebnictva a domácnost jí pod rukama vzkvétala. Když vojenská posádka hradu viděla, jaký vliv má jejich nová paní na Evana, měli nejprve nepříjemné průpovídky. Evan si však dokázal rychle sjednat pořádek a muži se uklidnili. S čím se smiřovali hůře, byl nedostatek žen na hradě. Žen, které by jim byly kdykoli po vůli. Také noční pijatiky museli přesunout ze síně do zbrojnice, což se jim příliš nezamlouvalo. Nakonec i oni poznali, že pokud se smíří s novým osudem, budou mít čisté oděvy, teplé chutné jídlo a dostatek pití. I jejich koně a zbraně začali vypadat lépe a oni se s nimi naučili velmi dobře zacházet. Ani jim nevadilo, že zatímco Evan jezdil v různých politických záležitostech po Čechách, hradní posádce se věnoval správce Petr. Ostatně, Petr z Plešnic svou roli hrál dobře již před Guttiným příjezdem. Nyní se jen zdokonalil, neboť měl najednou k dispozici skutečné vojáky a ne jen bandu líných opilých kůží.
Nyní se Buben chystal na nástup zimy. Petr stál u okna a drobnou škvírou mezi okenicemi starostlivě pohlížel na temnou oblohu. V krbu praskal oheň a vyhříval celou síň příjemným teplem. Gutta seděla u kolovrátku a spřádala ovčí rouno, když se z nebe začaly snášet první vločky sněhu.
           „A je to tu, paní.“ Madla vyskočila od svého rouna a začala zmateně pobíhat po síni. „Sem věděla už vod rána, že se něco přižene. Vypadá to, jako by se čerti ženili.“
            Petr jen zakroutil hlavou nad ustrašenou služkou a došel ke krbu, aby do něj přiložil další poleno. „Madlo, sedni si, vždyť je to jen sněhová vánice.“
          „Madla má pravdu,“ zvedla se ze své židle ustaraně Gutta, jejíž těhotenství už bylo velmi jasně vidět. „Venku je vichr už od rána a ke všemu teď začíná padat další sníh. Evan už měl být dávno doma.“ Položila starostlivě ruce na břicho, které se zavlnilo.
                Evan z Bubnu byl právě na jedné ze svých cest. Byl pryč už více než měsíc a podle původního plánu se měl v nejbližších dnech vracet. Gutta už z jeho nepřítomnosti začínala být lehce nervózní, zato Petr si současnou situaci vychutnával. Jeho krásná mladá paní, která den ode dne více dozrávala z dívky v ženu, mu důvěřovala, radila se s ním o spoustě záležitostí souvisejících s chodem hradu a on měl možnost její přerod pozorovat. Nedávno se přistihl, že její přítomnost vyhledává čím dál víc. Nyní se mu její ustaraný výraz pranic nelíbil. Je přece nemyslitelné, že by se tak zkušený válečník jako Evan z Bubnu vydal domů v takovém marastu. Nejspíše se zdržel někde v teple hostince. Ani si neuvědomil, že své myšlenky pronáší nahlas.
       „Kéž bys měl pravdu.“ Povzdychla si a došla k oknu. Pootevřela okenice a vyhlédla ven. „Je to hrozné počasí. Půjdu se podívat do kuchyně, zda už bude hotová večeře,“ řekla a raději přibouchla dřevěnou okenici, od které vanul ledový vzduch. Již po cestě do kuchyně cítila podivné napětí v zádech.
                Musela projít přes nádvoří do budovy na protější straně hradby. Přibouchla těžké dveře, aby se sníh nedostal až dovnitř a těžkopádně sešla tři schůdky. Uvnitř bylo až nesnesitelné horko a ve vzduchu se mísila vůně jídla a svařeného vína s pachem zpocených těl lidí, kteří se zde nacházeli. Kromě Marie a pomocné kuchařky Beáty tady bylo několik vojáků, kteří se střídali na stráži a přišli sem zahřát své prokřehlé údy.
        „Marie, kdy budeš hotová s jídlem?“ Optala se Gutta a snažila se nevnímat svůj žaludek, který se jí díky těžkému vzduchu nepříjemně houpal.
       „Za chvíli to bude, paní, oheň v krbu špatně hoří, prase se těžko peče.“ Marie ustaraně píchla do prasete, ze kterého už odkapával tuk. Guttě se při pohledu na prase, udělalo ještě více nevolno. Rychle se otočila a stoupala po schodech ven na čerstvý vzduch. Přeběhla nádvoří zpět, jak nejrychleji to v jejím stavu šlo. Těžké břicho ji nepříjemně táhlo dolů. Začala se cítit unavená, což bylo při pokročilém těhotenství obvyklé. Minula hlavní síň a stoupala po schodech do své ložnice, aby si trochu odpočinula. Začala se jí točit hlava. Na chvíli se opřela o chladnou zeď, když v tom ucítila bolest, která ji sevřela jako ocelové kleště. Proti své vůli hlasitě zasténala. Nikdy nechtěla dávat najevo svou slabost a tím méně před služebnictvem. Ale tohle se nedalo vydržet.
        „Paní, jste v pořádku?“ Petr zaslechl Guttino naříkání a rychle vyběhl na schodiště. Našel ji opřenou zády o zeď a ztěžka dýchající.
       „Petře, myslím, že dítě se hlásí na svět. Ať mi Madla připraví pokoj a zavolej Marii a porodní bábu.“
        Petr pomohl paní do komnaty a spěchal vykonat její příkazy. Tam už se jí už ujaly služky. Ohřály horkou vodu, povlékly čistě postel a připravily porodní židli. Gutta netrpělivě přecházela po místnosti a tiše trpěla. Věděla, že to musí vydržet a chodit co nejdéle, aby porod proběhl rychle. Vzpomínala na svou matku, když rodila její mladší sestry. Petr se vrátil rychle a přivedl s sebou porodní bábu, která byla pro tuto příležitost ubytována v podhradí již delší dobu.
       „Tak, paní, pudeme na to.“ Bába si dala ruce v bok a přehlédla ostřížím pohledem komnatu, zda je vše připraveno, jak má být. Vypadala celkem zkušeně. Přesto se Gutta v první chvíli zděsila. Ta ženská snad v životě neviděla vodu.
       „Paní, poďte se posadit, já se podívam, jak ste daleko.“
       „To na mě chcete sahat těma černýma rukama? Nejprve se umyjte. Já to ještě chvíli zvládnu sama.“ Gutta rozhodně ucouvla před napřaženýma rukama porodní báby a kývla na Madlu, ať dohlédne na její umytí.
         Porod byl dlouhý a těžký. To, co z počátku vypadalo jako snadná záležitost, se začalo rychle zhoršovat. Rodička byla připravená na porod, ale dítě se stále neobjevovalo. Posílat do vsi pro doktora nemělo v tomhle počasí žádnou cenu. Stejně by se tam nikdo nedostal.
         Po nekonečně dlouhé době se bába rozhodla jednat. Vsunula do rodičky ruku, aby zjistila, že dítě se rodí zadečkem napřed.
       „Paní, buďte v klidu, za chvíli se vrátím.“ Bába rychle vyšla z místnosti a zamířila k Petrovi, který seděl u krbu s hlavou v dlaních.
      „Je to špatné, že?“ Otázal se s úzkostí v hlase. Svou paní si oblíbil a teď tušil, že se blíží její poslední hodinka.
     „Dítě se neobrátilo. Je dost velké. Paní ho nedokáže porodit.“
     „Je nějaká naděje?“ Petr pohlédl na bábu, ale sám už věděl, že jediná naděje se skrývá hluboko v lesích.
     „Jedině zázrak,“ hlesla bába, pomalu se zvedla a zamířila zpátky k paní. Petr spěšně vyběhl tři schůdky do ložnice, a přestože mu tam byl v tuto kritickou chvíli vstup zapovězený, nahlédl dovnitř. Svou paní viděl téměř v mdlobách, jak svírá rukama rukojeť židle a obličej má zkřivený bolestí. „Zůstaňte s ní a snažte se ji udržet při životě. Budu dělat, co můžu.“ Křikl směrem k Marii, která se mezitím z kuchyně přesunula po bok své velitelce, hodil přes sebe teplý plášť a vyrazil ze dveří.
      „Bůh tě provázej…“ zašeptala Marie jeho směrem a srdce jí sevřel ledový krunýř.
                                                                                               ***
         Cesta nebyla snadná a brát si koně nemělo smysl. Nejkratší cesta vedla trním a houštím, kde by kůň stejně neprošel. Petr běžel téměř poslepu. Hustá vánice a ledový vítr mu znemožňovaly sledovat cestu. Dobře věděl, že běží po hřebenu skály a stačí jediný chybný krok a on i jeho paní přijdou o život. Jeho paní v bolestech a on v ledové rozbouřené řece, která teče pod srázem.
         Liana seděla u krbu a choulila se zimou. Chatrný oděv se na ní rozpadal a chaloupka, ve které přebývala, sotva stála. V tom se rozlétly dveře a dovnitř vnikl udýchaný muž pokrytý vrstvou sněhu.
       „Bůh tě ochraňuj, Liano.“
       Petr strhl z hlavy kápi a pohlédl na svou sestru. Bylo to dávno, co v sobě objevila výjimečné schopnosti a začala se učit od staré bylinkářky, která žila v tomto domku. Jenže osud je zlý a lidé také. Místo aby dokázali využít Lianiných léčitelských schopností, začali se jí bát a obvinili ji z čarodějnictví. Byl nad ní vyhlášen ordál. Hodili ji do vody, která měla rozhodnout o její vině, či nevině. Pokud by se utopila, byl by to důkaz, že je nevinná. Kněží byli přesvědčení, že plavat dokážou jedině čarodějnice. Liana, která vyrůstala v blízkosti řeky, však uměla plavat stejně dobře jako chlapci. Když byla vhozena do vody, rozhodla se, že o svůj život bude bojovat. Doplavala bez úhony zpět ke břehu a byla připravená čelit dalším úkolům. Žádné další zkoušky už ale nepřišly. Byla označena za čarodějnici a odsouzena k smrti upálením. Stará bylinkářka ji však milovala jako dceru a obětovala za ni svůj život. Předala Lianě všechny své vědomosti a pak se postavila na hranici místo ní.  Nikdo nevěděl, jak stará bylinkářka vypadá, a tak když byla vedena na hranici, lidé si mysleli, že to jen ďábel odhalil Lianinu pravou tvář a ukázal starou vrásčitou čarodějnici. Liana se uchýlila do bylinkářčina domku a v něm žila dodnes. Jen pár lidí vědělo o její existenci, ale ti již zemřeli stejně jako její rodiče. Poslední zůstal Lianin bratr Petr z Plešnic.
          „Petře, co tě sem přivádí? Co se děje, že se sem trmácíš v tom hrozném počasí?“ Liana radostně objala bratra. Tak dlouho se neviděli.
        „Liano, paní z Bubna potřebuje tvou pomoc. Její dítě se rodí v nesprávné poloze.“
        „Jak dlouho porod trvá?“
        „Od včerejšího večera.“ Petr vrhl na svou sestru pohled plný obav.
        „Už se stmívá, Liano. Pospěš, ať se odtud bezpečně dostaneme.“
       „Bratře, uvědomuješ si, co po mně žádáš?“ Liana zavrtěla hlavou. „Pokud půjdu s tebou, hradní paní možná přežije, ale já tentokrát oprátce neuniknu. Její život za můj!“
        „Liano, cožpak tohle je nějaký život? Věčně jsi tu sama, žiješ tady zavřená a s nikým se nestýkáš. Tvé umění ti k ničemu není, jen tě odsoudilo k tomuhle hroznému životu. Teď máš ale možnost jej využít k dobré věci a zachránit paní Guttě život.“ Petrova tvář se při posledních slovech zkřivila bolestí. „Postarám se, aby tě nikdo neviděl. Dostanu tě bezpečně zpět. Slibuju!“
          Liana hleděla na bratra a náhle věděla, že pro něj udělá cokoliv. Obětuje pro něj i vlastní život. „Ty ji miluješ…“ vydechla tiše a přitáhla si těsněji k tělu potrhaný kožešinový plášť.
        Petr se zarazil. Tohle bylo poprvé, co někdo vyslovil to, co se už několik měsíců snažil skrývat a sám sobě si odporoval, že tomu tak není. Ale Liana měla pravdu. „Ano... Asi ano.“ Zarazil se znovu. „Vlastně ji miluju víc než cokoli na světě, ale to je taky vše, co mohu. Ona se to nikdy nesmí dozvědět. Zachraň ji, Liano. Zachraň ji, prosím.“ Bolest v jeho hlase byla víc než zřetelná a Liana přestala váhat a vydala se s bratrem na cestu do hradu. Netušila, kdy srdce jejího bratra podlehlo tomu zdrcujícímu klamu lásky. Kdy se propadl do toho pekelného marastu, který cloumá jeho srdcem a nemůže z něj ven? Ani Petr sám to nevěděl. I pro něj byl jeho cit náhlým překvapením. Vlastně až nyní, kdy šlo Guttě o život, si uvědomil, jak strašně moc mu na ní záleží.
          Petr dodržel své slovo a dostal ji nepozorovaně dovnitř. Když míjela služebné odcházející z porodní komnaty, měla přes hlavu kožešinový pléd, takže ji nikdo nemohl poznat. Jindy by zvědavé služky chtěly nahlédnout pod plášť, ale ten den ne. Jejich mysli se upínaly k jejich trpící paní a k tomu, aby šťastně porodila. Kdo jí k tomu dopomůže, to nebylo podstatné.
         „Liano, máš její život ve svých rukou. Dělej, co můžeš.“ Petr ta slova sotva zašeptal. Pohled na Guttu zalitou potem a tváří staženou bolestí mu prozradil, že moc času už skutečně nezbývá. Odešel do síně, aby přiložil v krbu.
         Liana nečekala. Položila rodičku na postel a do úst jí vložila dřevěný kolík. „Pevně jej stiskni, paní. Rukama se chytni za hlavou postele. Musím tě naříznout, jinak dítě nevyjde ven.“
         Gutta už byla na pokraji sil, ale učinila, co jí Liana řekla. Už jí bylo jedno, co s ní kdo dělá, hlavně ať ji zbaví té příšerné bolesti. Liana si vyndala z příručního vaku své nástroje a bylinky. Rozšířila naříznutím průchod pro dítě a vsunula dovnitř ruce. Dítě se pohnulo, to bylo dobré znamení. Ještě žije. Uchopila ho jemně za zadeček a mírně s ním pohnula, aby pomohla ven hubeným nožičkám.  Dál už vše proběhlo hladce. Dítě vyšlo ven prakticky samo, Gutta už se nemusela ani moc namáhat.  Liana dítě rychle umyla a přiložila k prsu rodičky. Gutta neměla sílu cokoli říct, nebo udělat. Jen si přidržovala dítě na hrudi a z očí jí stékaly slzy štěstí a úlevy. Najednou necítila žádnou bolest. Liana rychle zašila řezné rány a ošetřila je bylinou mastí. Když Gutta usnula, zabalila dítě do plínek a pustila bratra dovnitř.
       „Má paní!“ Netrpělivě vběhl dovnitř, ale Liana ho zarazila.
       „Tiše, právě usnula.“
       „Je v pořádku? Co syn?“
        „Gutta se jistě brzy uzdraví. Musíš ale zajistit, abych tu s ní ještě nějaký čas mohla pobývat a ošetřovat ji. Musela jsem jí způsobit řezné rány, které by mohly začít hnisat. Také se může dostavit horečka. Chci být u ní.“
        „Dobře, zajistím vše pro vaši bezpečnost.“ Přešel pomalu ke košíku, v němž klidně spinkalo dítě. „Chlapec je v pořádku?“ Zeptal se znova.
       „Dítě je v pořádku,“ Liana přišla ke krbu a trochu váhavě pohlédla na bratra. „Ale není to chlapec. Narodila se dcera.“
                                                                                                  ***
                Evan seskočil z kozlíku a podal otěže pacholkovi. „Postarej se o koně. Vůz odvez do stodoly a zavři. Koně pak odpřáhni a koukej je pořádně vysušit. Užili si v tomhle marastu svý.“ Okřikl chlapce, který nebyl právě nadšený, že musí vyběhnout do sněhové vánice, byť jen do středu dvorce.
                Plešnice byl Petrův dvorec nedaleko Bubnu. V malé vsi, čítající všeho všudy deset domků, představoval statek nejrozlehlejší objekt. Byl vystaven z velkých kamenných kvádrů jejichž mezery byly vymazány jílem. Střechu pokrývaly došky. Vedle hlavní obytné budovy sem patřily dva velké kamenné chlévy a několik menších dřevěných. Ve dvoře měl dokonce i samostatnou studnu na vodu. Kromě rozsáhlých polí patřil ke statku také dlouhý úzký ovocný sad na svahu na okraji vsi a několik včelích úlů umístěných až na okraji lesa. Pro Petra z Plešnic a jeho sestru Ludmilu představoval rozsáhlý majetek, z jehož úrody byl částečně zásobován i samotný hrad Buben.
                Evan nebyl právě nadšený, že musí s plně naloženým vozem jet právě sem, ale neměl na vybranou. Sněhová bouře je dostihla už u Ojprnic a dostat se sem jim dalo velkou práci. Skrz sněhovou clonu téměř neviděli na cestu. Nakonec usoudili, že zastavit se na Petrově dvorci bude nejlepší řešení.
                Evan se nyní zamračeně rozhlížel a přemýšlel, kolik tu může žít lidí. To poslední, co teď potřeboval, bylo, aby někdo zjišťoval, jaký je obsah jejich vozu. Kývl proto na dva své muže směrem k pacholkovi.
                „Dohlídněte na něj a zůstaňte pak ve stodole u vozu. Zařídím, aby vám tam donesli teplé jídlo a víno na zahřátí. Budeme se u vozu střídat.“
                Víc už říci nestihl. Na zápraží se objevil Petrův švagr Hubert, který měl dvorec na starost za Petrovy nepřítomnosti.
                „Pozdrav pán bůh,“ pokynul směrem k Evanovi. „Čemu vděčíme za takovou vzácnou návštěvu?“ Zeptal se podlézavým tónem. Byl trochu jednoduššího myšlení a tak Evanův úšklebek nepochopil.
                „Čemu asi v tomhle krásným počasí. Vyprahlo mi horkem v hrdle, tak bych si dal chlazené pivo a na chvíli si odpočinul na slunci.“ Procedil Evan mezi zuby sarkasticky a sledoval Hubertův překvapený výraz. To už se hrnula ze dveří kyprá mladá žena v požehnaném stavu, jejíž břicho trčelo dopředu a pohupovalo se v souladu s jejími pohyby.
                „Nečum tak blbě a uhni stranou, ať hosté mohou do světnice.“ Odstrčila ho stranou a pokynula pánu z Bubna a jeho doprovodu.
                „Zdravím tě, Ludmilo. Budeš mít pro mě a pro mé muže nějaké občerstvení a trochu vína navíc? Nezbylo nám než se stavit u vás.“
                „Narozdíl od svého chotě chápu tvé důvody, pane z Bubnu. Buďte tu ty a tví muži vítáni. Obávám se, že strava nebude podle vašich představ, ale vynasnažím se. To víš, doba je zlá. A je zima.“ Pokrčila omluvně rameny a vešla za nimi do stavení. Hubert stál pořád před domem, žmoulal v obou rukách čepici a nechápavě za nimi civěl.
                „No co ty? Budeš tady stát do soudného dne?“ Zakroutila Ludmila hlavou. „Pojď dovnitř.“
                                                                                        ***
                „Tvé uzené je výtečné, Ludmilo,“ pochvaloval si Evan o chvíli později, když paní domu jejich hlady sevřené žaludky plnila domácím uzeným masem narychlo prohřátým v troubě, kysaným zelím a chlebem.
                „Jsem ráda, že ti chutná, pane. Nechte si v břiše ještě trochu místa na polévku.“ Promíchala vroucí vodu s hrachem a ochutnala, zda je již k podávání. „Je to sice jen hrachovka, ale je právě vařená. Pomůže vám lépe rozmrznout, než uzené se zelím.“
                „Na tvé pokrmy máme v útrobách místa stále dost,“ usmál se Evan a pohlédl káravě na zbrojnoše, který si nacpal plná ústa, až mu kousky zelí trčely mezi rty a omastek stékal po tvářích. Rychle si otřel pusu do rukávu a potlačil mohutné říhnutí. 
                Ludmila nařídila mladému děvčeti nalít do dřevěných misek polévku po okraj a s další skývou chleba ji vyslala za dvěma muži, kteří hlídali ve stodole vůz. Huberta nebylo nikde vidět.
                „Nemáš lehký úděl se svým mužem,“ konstatoval Evan a pohlédl tázavě na těhotnou ženu.
                „Ach, pane, není to tak zlé, jak to vypadá.“ Zakroutila hlavou a usadila se namáhavě na dřevěnou lavici naproti Evanovi. „Zastane spoustu práce a dře tady na statku jako mezek.“
                „Zdá se však, že rozumu příliš nepobral.“
                „Pravda. Když tady není Petr, řídím hospodářství já. Hubert zastane všecku dřinu, ale co se mu neřekne, to neudělá.“ Povzdechla si. „Smím vědět, co máte v tom voze?“
                Evan se překvapeně usmál. „Jsi nejen schopná, Ludmilo, ale také zvědavá a to není zrovna dobrá vlastnost u ženy. Kdybych neviděl nepřítomný pohled tvého muže, řekl bych, že jsi i prostořeká. Ale je mi jasné, že když nebudeš mluvit ty, nebude v tomhle domě mluvit nikdo.“
                „Ach to ne, pane. Nedej se zmást prvním pohledem. Hubert mluví a někdy až moc. Ale nic kloudného z něj nevyjde. A zvědavý je rozhodně více než já. A také vypočítavý. Vzhledem k tomu, že není přítomen, odhaduji, že se snaží zjistit, co ve svém voze ukrýváš. Proto se ptám. Měl bys být připraven na výzvědy mého chotě.“ Usmála se a pokrčila něžně rameny. U ženy tak robustní postavy to bylo velmi zvláštní gesto. Evana napadlo, jestli je to tím, že je v požehnaném stavu stejně jako Gutta. Je možné, že všechny těhotné ženy v sobě mají nějakou zvláštní něhu?
                V tom mu došel plný rozsah Ludmilina varování. Pokynul svému společníkovi, který, jak se zdálo, s hostinou již skončil, aby se šel po Hubertovi podívat. „A co ty? Ty bys nechtěla vědět, co se skrývá pod plachtou?“
                „Záleží na tom, co skutečně vezeš. Pokud to voní po masu nebo pšenici, pak by mě to rozhodně zajímalo. Pokud tam však vezeš kroužkové košile, brnění a meče, je mi obsah tvého vozu zcela ukradený.“ Pokrčila znovu rameny, tentokrát však s větší razancí.
                „Líbíš se mi,“ zasmál se Evan. „Jsi žena na svém místě. Škoda, že jsem neměl možnost poznat tě dříve.“
                „Vzal by sis mě snad za ženu, pane?“ Rýpla si Ludmila.
                „Nevzal. Ale rozhodně bych se postaral, abys dostala lepšího muže, než je ten ňouma s užmoulanou čepicí.“
                Ludmila sepjala ruce pod bradou a opřela se lokty o stůl. „Překvapuješ mě, pane z Bubnu.“
                „Pročpak? Kolují o mě jiné zvěsti?“ Vzpomněl si na jeden z prvních rozhovorů s Guttou. Když Ludmila s úsměvem přikývla, jen si vše potvrdil. Rozhodl se, že až budou opouštět tento dvorec, odhalí Ludmile kousek tajemství z útrob jeho vozu. Přece jen, deset mužů dokáže něco spořádat, tak ať její zimní zásoby nevezmou za své.
                                                                                          ***
Hubert se opíral o dřevěné ostění stodoly a snažil se dýchat tišeji, což s jeho postavou šlo dost těžko. Navzdory obláčkům páry, které mu šly v mrazivém vzduchu od úst, se silně potil. Na čele mu vyskočily kapičky potu. Proč jen je všechna čeleď vyhnaná ke kozímu chlívku? Zamračil se. Zatímco většina z nich, když zrovna nepracovala, trávila čas ve stodole na seně, nyní postávali venku, podupávali a snažili se udělat svou venkovní práci, než všechno pokryje silná vrstva sněhu. Udělal další krok k vratům a trochu do nich zatlačil, aby se mohl podívat dovnitř alespoň škvírou.
„Copak, pane domácí, pročpak nejste u teplých kamen?“ Vytrhl ho z napětí posměšný hlas. Kruci. A to se snažil být tak nenápadný. Strčil proto do vrat a vstoupil dovnitř.
„Ale to víte, světnice plná, místa málo…“ začal se vymlouvat. „A tak si říkám, kouknu se, zda máte dost jídla a teplé polévky.“ Kývl směrem k dřevěným miskám, které oba muži svírali v rukou.
„To je mi ale starost, toho bychom si měli vážit,“ mrkl jeden z rytířů za druhého.
„No, jo, to bychom měli,“ přidal se druhý. „To se všude nestává, aby se na nás přišel podívat do stodoly sám hospodář.“
„Většinou pošlou raději nějakou pěknou děvečku,“ mlaskl ten druhý a vyhlédl otevřenými vraty ven směrem k děvčeti, které se snažilo vrbovým koštětem rozmetat ke straně dosud napadaný sníh.
„Ale no tak, pánové, co si budeme povídat….“ Hubert už opět žmoulal čepici a snažil se vymyslet něco smysluplného, co by mu osvětlilo obsah vozu. Nakonec to však vzdal. „Vlastně jsem se také přišel podívat, co máte naloženo v tom voze.“ Vzdychl a otřel si hřbetem ruky zpocené čelo. „No, přece jen doba je zlá, aby vás třeba cestou nepředali lapkové a neobrali vás.“ Vysvětloval rychle, když spatřil jejich pobavené pohledy.
„To by lapkové pěkně narazili,“ zasmál se první rytíř. „Snad si nemyslíš, že bychom se jich zalekli. Jsme přece rytíři krále Zikmunda.“ Narovnal se, aby byla vidět jeho výška a přistoupil těsně před Huberta. Ten se najednou díval do širokého hrudníku pokrytého kroužkovou košilí.
„Má pravdu,“ přikývl ten druhý, když na něj Hubert vyplašeně pohlédl. „Pán z Bubna má velmi, velmi dobře ozbrojený doprovod.“ Pravou rukou se dotkl meče a levou odhalil pod pláštěm ukrytou dýku. O tom, že husité si z vojska krále Zikmunda příliš těžkou hlavu nedělají, raději pomlčel.
Ač nebyl Hubert příliš chytrý, tuto narážku pochopil velmi dobře.
„Ttt-to jsem opravdu rrád, pánové,“ zablekotal a rychle se s poklonky začal vzdalovat. „Nnebudu vás tedy už rušit u jídla. Dddobrou chuť.“ Vycouval ze stodoly a rychle za sebou zabouchl vrata. Pak se o ně opřel a znovu si rukou otřel zpocené čelo. Pot už mu začal stékat do očí a silně štípal. Z vnitřku stodoly ho doprovázel ponižující smích obou mužů.

„Co koukáte, chásko líná, nemáte co na práci?“ Osočil se na čeledíny, kteří na něj zůstali pobaveně koukat. Snažil se při tom co nejlépe napodobit Ludmilin hlas a doufal, že na ně bude mít ten správný účinek. Že se mu to nepodařilo, věděl už ve chvíli, kdy za sebou zavíral dveře od chalupy a zvenčí ho doprovázel jejich smích.  

Žádné komentáře:

Okomentovat