středa 30. prosince 2015

Recenze: Harald Tonollo, Temné dědictví



Nakladatelství: Knižní klub
Rok: 2012
Počet stran: 128

Anotace:
První ze tří příběhů o pozoruhodné čarodějnické rodině pana Smrtiče, majitele pohřebního ústavu. Smrtičovi zdědí velký dům se zahradou, zahradníkem, komorníkem, miniteriérem Hannibalem a kuchařkou Karlou, který je plný pozoruhodných věcí. Jednou z nich je kniha se zlatou ořízkou a názvem MAGIA. Obsahuje 777 kouzelnických zaříkadel, jenže jak dvojčata zjistí, vůbec nefungují. Malá Polly musí chodit do lidské školy, kde si povšimne chlapce, kterého šikanují dva spolužáci. Spolu s dvojčaty mu pomůže a stávají se z nich kamarádi.

Recenze:
Možná si říkáte, co se to tu objevilo za recenzi? Jak jsem se vůbec k takové knížce dostala? Nepletete se! Temné dědictví je opravdu knížka pro děti a to pro čerstvé malé čtenáře. Alespoň tak usuzuji podle jednoduchosti, se kterou byla knížka napsána, velkých písmen a množství obrázků. Dostala jsem se k ní čirou náhodou…
Moje dvanáctiletá sestra, která na rozdíl ode mne téměř nečte a většinu knížek rozečte a po pár stránkách odloží, ji dostala pod stromeček od babičky, která se ji snaží přivést ke čtení všemi možnými cestami. A tak se příběh rodiny Smrtičovy povaloval tu na křesle, tu na zemi, tu na konferenčním stolku. A já, jako správný knihomol jsem neodolala a knížku otevřela. No… jak to dopadlo? Po pár stránkách jsem se začetla a už knížku neodložila. Četla se velmi rychle – dospělému čtenáři samozřejmě, byla to velmi příjemná oddechovka a já jsem se u ní pěkně odreagovala.
Hlavní hrdinkou byla dívka Pollyxena, která se narodila v rodině Smrtičových, majitelů pohřebního ústavu, jako jediná smrtelnice. Zatímco celá rodina včetně služebnictva se živí červy, hmyzem a podobnými lahůdkami, vidí ve tmě a žije staletí, Polly je normální dívka, stravuje se běžně a musí jako jediná chodit do školy. V nové třídě se seznámí s chlapcem, který je šikanován. Zde autor zvolil problém, který poznalo ve školách a zájmových kroužcích mnoho dětí. Ukazuje, že když se dítě nebojí a postaví se svým nepřátelům, může všechno dopadnout dobře. V příběhu mu pomůže Polly a její nesmrtelní sourozenci. Autor se tak jistě přiblížil mnoha dětským čtenářům, kterým se dostal pod kůži také originálně zvoleným příběhem.

Dětské knížky jsem četla snad naposledy před dvaceti lety, přesto se mi dodnes promítají v hlavě příběhy Správné pětky, nebo také knížka, která se tuším jmenovala Můj kamarád upírek. Měla jsem ji moc ráda a vzpomněla jsem si na ni právě díky příběhu Smrtičových. Se zmíněnými knížkami se Temné dědictví nemůže rovnat. Přesto jsem si jej přečetla ráda, a těším se, až sestra v lednu k narozeninám dostane druhý díl. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat