úterý 15. prosince 2015

Tak trochu schizofrenik...


Možná už jste zaznamenali, že budu v nejbližších dnech vydávat svou knižní prvotinu. Pro toho, kdo to ještě nezjistil, podám vysvětlení, že se jedná o historický román pro ženy (samozřejmě jej mohou číst i muži :) ), a na obálce knihy místo mého skutečného jména svítí pseudonym. A z toho důvodu se mě mnozí ptáte, proč právě pseudonym a proč právě Anna Beatrix Bártová. A já si říkám, že vám vlastně dlužím vysvětlení.
Než dojdu k vysvětlení pseudonymu, pod kterým jsem se rozhodla publikovat své romány, musím se zastavit u přezdívky, pod kterou mě znáte tady na blogu, ale také na webových stránkách www.mamtalent.cz. A tou přezdívkou je Henriette. Nevznikla totiž náhodou. Henriette je jméno, převzaté, a pouze o jedno „t“ pozměněné, z židovského náhrobku, který leží dobře uschován v lese nedaleko Města Touškova. Právě tam jsem poprvé spatřila zachovalý, leč v listí povalený náhrobek Henriety a Wilhelma Rechtsových, a když jsem před lety přemýšlela o přezdívce na nějaký web, už ani nevím jaký, napadlo mě právě toto jméno.
Původně jsem uvažovala nad tím, že jako Henrieta Rechts budu publikovat i své knihy. Jenže jsem česká autorka, píšu o českém prostředí (alespoň doposud to tak bylo) a tak by bylo divné, mít tak tvrdé německé jméno. A tak jsem hledala dál.
Nejsem právě typ, kterému by zvučná jména sama naskakovala do hlavy, a tak jsem si s tím lámala hlavu docela dlouho. Jméno jsem chtěla české, snadno zapamatovatelné, něčím ozvláštněné a také – abych k němu měla nějaký vztah. Přece jen, budu pod ním nejen vydávat knížky, ale také vystupovat na autorských čteních a besedách, popř. přednáškách, které chystám. Použít své vlastní se mi zrovna nechtělo, jelikož snadno zapamatovatelné rozhodně není a navíc ho mnozí neumí ani správně vyslovit.

Letos na jaře jsem podlehla novému koníčku – téměř se mi chce napsat závislosti – a tou je genealogie. Závislost proto, že jak jednou sednete k internetu a otevřete matriky, najednou je dvanáct hodin pryč a vy zjistíte, že nemáte nic hotovo, nic jste nejedli, nepili a manžel za chvíli přijde domů a rozhodně se mu nebude líbit, že jste trávili u počítače takovou dobu. Jenže… ono se s tím prostě strašně těžko přestává. Jak najdete jednu osobu, toužíte najít další, a pak další, atd. No… zkrátka, jednoho krásného dne jsem narazila na jméno Anna Beatrix Bártová.
A kdože to byl? Anna byla moje praprababička. Narodila se jako Andulka Špirková dne 16.12.1889 v Nýřanech, a toto jméno si nesla až do svého sňatku s Toníkem Bártou dne 3.7.1911. Andulka Bártová měla s Toníkem několik dětí, z nichž jedno byla má prababička Božena. Jméno Bártová však nenosila dlouho. Antonín Bárta již po deseti letech manželství zemřel na souchotiny. To bylo 25.4.1921 a Andulka, tak jako mnoho jiných žen, nezůstávala vdovou, ale znovu se provdala. Díky Lojzovi Hegrovi se stala přirozeně Andulkou Hegrovou a jako taková už svůj život dožila.

Jméno Anna Beatrix Bártová splňovalo všechny mé požadavky – český zvuk, jednoduchost, zajímavost – křestní jméno Beatrix, i vztah – pouto k mé osobě. Proto jsem se rozhodla převzít je za své a pod ním publikovat i vystupovat v souvislosti se svou tvorbou.

Zatím se ještě potýkám s jakousi rozháraností, kdy se na jedněch stránkách představuji jako Henrietta, na jiných Anna a ve skutečnosti se jmenuji Sabina. Občas si připadám jako schizofrenik a jsem opravdu zvědavá, jaké to bude, až se budu jako Anna podepisovat do knížek. Všechno je však o zvyku a pro mě bude podstatné, když si Annu Beatrix zapamatujete a třeba spojíte s příjemným čtenářským zážitkem. Pak budu i já vědět, že jsem zvolila správně a že snad své praprababičce nedělám ostudu. 

1 komentář:

  1. Sabino,
    veliká gratulace k vydání knihy! Mám vždy obrovskou radost, když vidím, jak si lidé plní své sny. Krása!!!
    Krásné dny.
    Katka ♥

    OdpovědětVymazat