Recenze: Nela Rywiková - Děti hněvu


Drsné, surové a nádherně pesimistické. Staré křivdy, neukojitelný chtíč a touha po penězích. Postavy ve vás vyvolají depresi a totální beznaděj, ale i tak si je oblíbíte. Nela Rywiková uchopila temnou duši severské detektivky a přenesla ji na ostravskou periferii. Děti hněvu – to je exkurze do pekla.

Nakladatelství: Host
Počet stran: 288
Rok: 2016

Recenze:
Nela Rywiková (1979) vstoupila do světa literatury v roce 2013 krimi románem „Dům číslo 6“. Ačkoliv nikdy nestudovala literaturu ani tvůrčí psaní, už její prvotina ukázala, že se zrodil nový talent české detektivky. Rywiková pochází z Ostravy a do tohoto města zasadila i svou aktuální detektivku „Děti hněvu“. Ostrava zde netvoří pouhé kulisy, ale žije si svým vlastním životem. A to životem poměrně děsivým. Rywiková píše velmi subjektivně, a tak cítíte, jak vás pomalu dusí všudypřítomné zlo. Pokud bychom měli hovořit v pojmech literárních směrů, pak „Děti hněvu“ mají velice blízko naturalismu.

Rywiková si v tomto románu vzala na paškál nad všechny soudobé nešvary. Její aktéři se chtějí mít lépe a jsou pro to schopní udělat cokoliv. A vůbec nezáleží na tom, zda pochází z bahna společnosti, nebo tvoří takzvanou smetánku. Jejich osudy se různě proplétají a vám bude činit potíže najít mezi nimi největšího padoucha. Upřímně řečeno, málokdo vám bude sympatický. Autorka rozehrála na poměrně malém prostoru drama pomsty a nenávisti. Postavy žene neukojitelný sexuální chtíč, touha po penězích a touha pomstít staré křivdy.

Příběh začíná nálezem těla a o několik kapitol později už máte k dispozici všechny podezřelé a můžete začít dedukovat, kdo co provedl. Mrtvé tělo je vypreparované a je více než jasné, že se autorka nebojí nechutných detailů ani tabuizovaných témat. V tomto ohledu Rywiková nešetří ani své postavy, ani čtenáře. „Děti hněvu“ jsou krimi románem založeným na vyšetřovacích postupech. Současný příběh se prolíná s příběhem začínajícím v roce 1939, který je tu proto, aby vysvětlil chování či předsudky jistých osob.

Případ vypreparovaného muže dostává na starost nesourodá dvojice policistů. Kapitánka Turková je ve vyšetřování vražd nováčkem, protože dlouhá léta pracovala na jiném, ne tak prestižním, oddělení. Je precizní, pečlivá a vůči svým kolegům a podřízeným velmi náročná. To Vejnar je bohém, který rád ponocuje, nezříká se alkoholu a nedělá mu problém dorazit do práce pozdě a ve zválených svršcích.

Mezi těmi dvěma to od samého začátku skřípe a je jen otázka času, kdy dojde ke konfliktu. Při vývoji postav je Rywiková stejně poctivá a důkladná jako při popisu míst, a tak „Děti hněvu“ fungují jako psychologický nebo sociologický román. V tomto ohledu na vás čeká několik překvapení. Rywiková není žádná kýčařka, a jestli něco doslova nesnáší, pak jsou to detektivní stereotypy a klišé. Její příběh je originální a to, jak se vyvine situace mezi Turkovou a Vejnarem vám přivodí menší šok.

Co se týče detektivní zápletky, Rywiková je cynik a zdatná manipulátorka. V důsledku toho budete podezírat snad každého a tápat budete až do konce. Ano, jsou tady vodítka, ale zároveň s tím je tu snad milion falešných stop. Možná si budete říkat, že jste přišli na geniální dedukci, ale věřte mi, že autorka bude vždy krok před vámi. Stejně jako je originální děj a prostředí, je originální i jazyk a styl vyprávění. Zapomeňte na klasické přímé řeči, protože ty tady nenajdete. Rywiková využívá všech rovin jazyka včetně vulgarismů a nářečí.

„Děti hněvu“ jsou zatraceně dobře napsaná detektivka, kterou byste si rozhodně neměli nechat ujít. Příběh nadchne každého milovníka žánru, a pokud jste náhodou z Ostravska, pak by se měla stát vaší povinnou četbou.    

  
Autor recenze: Veronika Černucká

Komentáře