Recenze: Vladimíra Klimecká - Druhý život Marýny G.


Kouzelné Beskydy, v dálce čnějící Radhošť, chaloupky krčící se pod horami a v nich lidé. Obyčejní, udření, ale šťastní lidé, kteří bojují o štěstí, živobytí a mnohdy i o sám holý život. Lidé oproštění od útrap, které stíhají obyvatele měst, spokojení ve svém relativním klidu, ale pracující až do úmoru. O tom je kniha Vladimíry Klimecké, která zachycuje život jedné valašské rodiny pohledem žen od přelomu 19. a 20. století až do současnosti.



Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran:304
Rok: 2013

Recenze: 
Vladimíra Klimecká se zapsala do podvědomí čtenářů pravděpodobně nejvíce tím, že v roce 2013 vyhrála 18. ročník Literární ceny Knižního klubu. Její kniha záhy vyšla knižně a dostala se tak k široké čtenářské veřejnosti. Již tehdy jsem na ni měla zálusk, ale přednost dostaly jiné knihy. Škoda. Druhý život Marýny G. si totiž rozhodně pozornost zaslouží.

Autorka zvolila sestavení románu pomocí čtyř novel, v nichž popisuje život čtyř žen z jednoho klanu. První je věnována právě Marýně, po které je celá kniha (nechci psát román) pojmenována. Marýna vypráví ich-formou (zbylé tři novely jsou psány již er-formou) o svém životě v podhorské chalupě. Jako dítě městských rodičů byla dána na výchovu do valašské chaloupky, protože matka byla příliš mladá a nezaopatřená a nebyla schopna se o ni postarat. Malé Marýně bylo na vsi v horách dobře, měla co potřebovala a i s matkou, otcem a sourozenci, kteří přišli po ní, se stýkala. Když zemřeli její vychovatelé, zdědila po nich chalupu a provdala se. Se svými potomky pak začala tvořit historii rodu, kterou právě Vladimíra Klimecká tak citlivě zachytila.

Marýna to rozhodně neměla jednoduché. Prožila nejlepší roky svého života za dvou světových válek, kdy především za té první bojovala o holý život svůj i svých dětí. Nebylo na živobytí, sama musela obstarat rodinu i hospodářství, uživit své děti, manžela měla na frontě. Ve druhé válce se pak pro změnu strachovala o život synů, kteří museli narukovat. Osobní vyprávění Marýny bylo velmi silné, autentické a poutavé, přestože to bylo skutečně spíše vyprávění, než text, který by se dal označit jako románový. Působil na mě, jakoby autorka popisovala sama svůj život, přestože to tak samozřejmě není.

Zatímco Marýnin příběh zabral prvních sto stran knihy, o zbylých dvě stě se musely podělit další rodinné příslušnice. Marýnina dcera Růža, která spíše než hospodářství holdovala divadlu a do konce života byla spíše komediantka a divadelnice. Poté Josefka, Marýnina snacha, která se do rodiny přivdala a jejíž život nejvíce připomínal ten Marýnin. Ani Josefka to neměla lehké a i ona mnohdy bojovala o udržení života i hospodářství. Poslední pak byla Josefčina dcera Fany, jejíž život nás zavedl až do současnosti.

Ač příběhy ukazují, že každá z žen měla život svým způsobem krásný i složitý a většina z nich měla za hlavní životní úkol povití potomků, jejich výchovu a péči o jejich životy, nepřijdou mi jednotlivé novely stejnorodé. Není to samozřejmě na škodu, ale např. poslední příběh - Fany, mi přijde naprosto zbytečný. Nejvíce se vzdaluje původnímu konceptu knihy - životu v podhorské chalupě a mně osobně přišel zcela nudný, vychýlený a vůbec bych ho do knihy nezařazovala.

Také styl vyprávění jednotlivých novel se liší. Jakoby je autorka psala v odlišné době. I když je příběh Marýny nejhezčí (jako druhý mě pak nejvíce zaujal ten Josefčin), působí na mě nejméně profesionálně. Snad to dělá i zvolená ich-forma. Oproti tomu ostatní novely už působí, jakoby se autorka vypsala, byla si jistější, naučila se dobře kombinovat a dávkovat popisy a dialogy.

Jelikož autorka zabrala opravdu veliký klan a také dlouhou dobu, mnohdy byly jména matoucí. Uvítala bych proto, kdyby byl v knize uveden rodokmen celého klanu, abychom věděli, o kom momentálně čteme a snáze se tak orientovali. Také bych uvítala datace. Alespoň vždy na začátku každé novely, ideálně i kapitoly. V textu se můžeme orientovat pouze podle událostí, které se v republice zrovna děly a někdy trvá delší dobu, než se k tomu dostaneme. Špatně si pak představíme, v jaké době se právě hrdinové nachází a co si prožívají.

Poslední, co bych vytkla, je právě to rozdělení na novely. Myslím, že tento příběh je natolik silný a má takový potenciál, že by mnohem lépe vyzněl napsán jako jednolitý román, byť třeba i rozdělený na jednotlivé díly podle času, nebo jednotlivých žen. Tím spíš, když autorka jako pokračovatelky rodu, o kterých bude psát, zvolila Josefku a její dceru, tedy vlastně s Marýnou nepokrevně spřízněnou osobu. A když už byla kniha ponechána tak, jak je, byl by možná vhodnější jiný název. Protože takhle očekáváme, že život Marýny nás bude doprovázet celou knihou a místo toho nás s ní poutá jen prvních sto stran. Sice je o ní zmínka i dalších novelách, ale už to není o jejím životě...

Přesto knížku řadím mezi krásné literární počiny popisující život v podhorské vesnici a doporučím vám ji přečíst. I když není napsána tak poutavě, jako Vykupitel duší (Iveta Pačutová, nebo Žítkovské bohyně (Kateřina Tučková), stojí rozhodně za pozornost a byla by škoda, kdyby mezi knihami úplně zapadla.

Hodnocení: 79%

Knihu nejlevněji seženete ZDE.






Komentáře

  1. Na jednu stranu mě knížka láká, na druhou si nejsem jistá, jestli by byla pro mě. Každopádně ji mám na seznamu. A moooc chválím fotky, Sabi, jsou úžasné :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat