čtvrtek 25. ledna 2018

Recenze: Eva Štolbová - Pravá žena


Dvacátá léta dvacátého století, nádherná doba první republiky, galantní muži a skromné ženy. To je počátek knihy, který vypráví o Marii Handzelové, silné a inteligentní ženě, která šla vždy tak trochu proti proudu, nebála se vystoupit na obranu nevinných a reprezentovala studovanou inteligenci.

Vytiskla tiskárna Janova dílna
Počet stran: 256
Rok: 2017

Recenze:
Na knihu Evy Štolbové Pravá žena jsem narazila čirou náhodou, když jsem na facebooku brouzdala mou oblíbenou knižní skupinkou. Zaujala mě ihned svou anotací, protože ráda čtu o silných a odvážných ženách a také jsem si chtěla přečíst, jak se žilo - především ženám - v době první poloviny dvacátého století. To, co jsem od knihy očekávala, to jsem také dostala.

Hlavní hrdinkou knihy Pravá žena je Marie Handzelová, odvážná inteligentní žena, která se před ničím nezastaví. Když spolu se dvěma sourozenci osiřela, neváhala napsat dopis knížeti a vylíčit mu jejich situaci. Kníže se o tři sirotky po kominíkovi postaral. Umístil je do kláštera, kde se jim dostalo dobré výchovy a vzdělání. Marie odmaturovala na učitelském ústavu a posléze pokračovala ve svých studiích v Praze. V té době již pracovala jako učitelka na venkovské škole a prožívala první lásku. Tu osudovou však poznala až v Praze, kde se při studiích cítila sama a tak hledala soucítící duši, která by jí doprovázela po pražských uličkách a za kulturou.

Eva Štolbová je Mariinou dcerou a citlivě vypráví její osudy až do roku 1968, který byl mezníkem v životech mnoha Čechů. Sledujeme tak život této odvážné a zdravě drzé ženy, kterak proplouvala po boku milujícího inteligentního a chápavého muže druhou světovou válkou, ale i následujícími roky, které jim mnohé vzaly. Více, než majetek jim ukradly svobodu slova a čest, stejně jako možnost prezentovat se i nadále jako lidé patřící mezi inteligenci.

Marie byla nejen skvělou manželkou a matkou, ale především učitelkou. Po léta sice fungovala jako žena v domácnosti, což nebylo v té době nijak jednoduché, když se všechny činnosti dělaly ručně, ale po návratu do Prahy se k učení vrátila. Tehdy se stala učitelkou v první třídě, tou, která dává ty nejdůležitější základy těm nejmenším školáčkům. Svou práci vykonávala ne pro peníze, ale s láskou a oddaností ke vzdělání a dětem. 

Knížka je psána sice jako román, ale ve skutečnosti balancuje na pomezí románu a vzpomínkového vyprávění autorky - Mariiny dcery Evy. Díky tomu, že se jedná především o osobní vzpomínky autorky, je kniha především vzácnou výpovědí o době, ve které se odehrává. Nahlédneme tak do domácnosti dvou vzdělaných lidí, kteří žili a působily v rozkvétajícím Zlíně Tomáše Bati. Zjišťujeme, jak Zlín fungoval jako samostatná jednotka v rámci republiky, jak se Baťa staral o své zaměstnance i členy jejich rodiny, poskytoval jim zázemí, bydlení, dětem vzdělání...

Vyprávění paní Evy je především hodně subjektivní. Cítíme v něm nejen hrdost a oddanost k mamince a celému rodu Handzelů, ale také křivdu, kterou pociťovali po nástupu komunismu k moci. V tom s ní soucítím, protože sama pocházím z rodiny, kde se toto vnímalo jako velká křivda. Přesto mi přijde, že subjektivita je zde až příliš velká. Chápu, že je autorka na svůj rod - předky i potomky - velmi hrdá, ale zde mi to přišlo až příliš. V celé knize je zdůrazňováno, jak vynikající všichni členové rodiny jsou a co mě zarazilo, autorka o sobě mluví v knize jako o Evičce a chválí i sebe samu. A to nijak skromně. Nechci být hnidopich, ale přišlo mi to až příliš. Přece jen - více skromnosti a především pokory by neškodilo. V této záležitosti mě navíc "dorazila" poznámka autorky, kde představuje jednotlivé členy rodiny a to nejen Marii, ale i sebe, své děti a vnoučata. A všichni jsou skvělí, výborní, vynikající a nadaní - publicisté, lékaři, studenti... Věřím tomu, že jsou výborní, ale určitě nejsou jediní na světě a vyzdvihování jejich kvalit až takto mi opět přišlo až příliš. Ale třeba je to jen můj dojem. Mám zkrátka raději pokoru.

Celkově se mi kniha četla velmi dobře. Tak, jak mi autorčin styl nesedl v knize Saténový hlas, tak se mi tady její vyprávění moc líbilo. Vyhovovalo mi poklidné plynutí času a událostí, jen zpočátku se k některým situacím zbytečně vracela a vyprávěla je znovu, aniž by je nějak výrazně doplnila či upřesnila, takže moc nechápu, proč je znovu opakovala. Trochu to vyznělo, jakože zapomněla, že už o tom psala v předchozí kapitole.

Pravá žena je velmi cennou výpovědí o době první poloviny dvacátého století, životem v Čechách, na Slovensku, v rozvíjejícím se Baťově Zlíně i Praze. Ukazuje každodenní život v domácnosti dvou vzdělaných lidí a to, jak je ovlivňovala válka i politické změny. Až na pár výtek se mi kniha líbila a určitě bych ji doporučila těm, které zajímá především období protektorátu a nástupu komunismu k moci.

Hodnocení: 81%

Knížku Pravá žena můžete zakoupit ZDE.





2 komentáře:

  1. Tak to bych si moc ráda přečetla, mám takové knihy ráda a o téhle slyším poprvé. Díky za tip.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 721 342 588 číslo na autorku, kdybystě měla zájem, ráda vám knihu doveze s věnováním :)

      Vymazat